Cesta do Compostely

Před několika dny jsem se vrátila ze Svatojakubské cesty. Dopadla jinak než jsem čekala, ale byl to zážitek (a jak se říká: zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný).

Rozhodnutí jít do Santiaga přišlo asi před rokem, tenkrát jsem chtěla jít sama. Během roku se ke mně připojil i můj milý, za což jsme byla ráda. Cestu jsme plánovali původně na září, pak kvůli mé škole přesunuli už na srpen. Přes hektické a nejisté dny před odjezdem jsme sehnali levné letenky a 11. srpna odletěli z Prahy do Barcelony. Dokonce mi z batohu ani nevyhodili KáPéZetku, řádně připravenou na cestu. Do Barcelony jsme dorazili za soumraku, prvním přivítáním nám byly palmy před letištěm.

Popis cesty zatím trochu zkrátím. Z Barcelony jsme následující den odjeli busem do Ovieda, startu naší cesty. V katedrále jsme dostali Credenciály, prošli styrobylé město, přespali v albergue a další den vyrazili do Aviles, abychom šli severní cestou podél moře. Krajina byla příjemná, všude samá zvířata - slepice, ovce, kozy, krávy, koně, taky kamenné domky a milí lidé, občas bylo vidět moře. Do Aviles jsme ten den nedošli, 16kg na zádech bylo znát. Utábořili jsme se pár kilometrů před městem ve stanu na příjezdové cestě k louce. V noci a ráno pršelo.

Další dny to bylo podobné. Často pršelo, bylo pod mrakem, což příliš nekorespondovalo s naší představou o slunném Španělsku (v Čechách v té době byly tropy). Spousta zvířat, která však nebyla zvyklá na pohlazení od člověka, příjemně zvlněná krajina, milá městečka a vesnice. Spali jsme většinou ve stanu, albergue byly v době našeho příchodu většinou plné. Jak nám ale chyběla sprcha a vařené jídlo...

Asi desátý den cesty mě začalo bolet koleno a šlachy, což skončilo naším bezmála týdenním zastavením v Ribadeu, příjemném přímořském městečku. Tam už jsme pomalu začali rozumět španělštině, neboť angličtinu, jak prohlásil hostelier v jedné albergue, neakceptují.

Po tomto neplánovaném odpočinku jsme se busmo přesunuli do A Coruni, velkého přístavního města a odtud už vlakem do Santiaga, moc času nám na cestu už nezbývalo. Z tohoto města mám dodnes smíšené pocity. Mohlo to být kdysi krásné historické město s dominantní katedrálou, úzkými ulicemi a tajemnými zákoutími, dnes je to místo s desítkami obchodů se suvenýry, bohužel většinou kýčovitými, a davy turistů, mezi nimi několik desítek poutníků. Ale i pod touto slupkou se dala rozpoznat krása města.

Poutnická mše i katedrála sama byla velkým zážitkem. Před tím, než velké kadidlo začalo lítat nad hlavami lidí, vletěl do katedrály holub a usadil se na kulatém okně. Připomněl mi holubici nesoucí ratolest...

Zážitků máme dost a bylo by to vyprávění na několik hodin (kdo by měl zájem, ráda mu povyprávím), proto se zatím zmíním jen o některých.

Když jsme za soumraku přilétali do Barcelony, nevěděli jsme, kde budeme spát, ale nijak nám to nevadilo, byla vlahá španělská noc a městem by se dalo chodit snad do rána. Když jsme se však usídlili na lavičce bulváru vedoucího od Placa de Espanya, přišli k nám dva slušně vypadající němečtí kluci a po pár otázkách se nás ptali, kde budeme spát. Prý mají s nějakými Estonci dobré místo na stan a můžeme jít s nimi. Šli jsme. Našli jsme nakonec jiné, zašitý plácek nad hřištěm, a vyspali jsme se celkem dobře, celonoční bdění by před cestou asi nebylo to pravé.

Dál následovaly další "náhodičky", jako poslední 2 volná místa v autobusu do Ovieda, rady kudy dál od místních ještě před tím, než jsme se jich na cokoli zeptali, malá splněná přání (např. "To je zvláštní, že jsme zatím neviděli bambus. Jé, hele, bambus"), vždy jsme našli příhodné místo na spaní a ve chvílích hladu a žízně ovocný strom, kohoutek s vodou nebo (v neděli) otevřenou pekárnu a další malé radosti, povzbuzení na pouti.

Španělsko je zvláštní země. Vlastně několik spojených zemí; Kastílie, Galície, Astúrie a další části země, ke kterým se obyvatelé zřejmě hrdě hlásí. Jak už jsem psala, prakticky jediným jazykem je zde Španělština. Veškeré nápisy jsou v této řeči a když už je u nich překlad, je do francoužštiny, případně portugalštiny či katalánštiny. Bez znalosti alespoň některého románského jazyka se tady tedy člověk dorozumí opravdu špatně. Ale po pár dnech se dají základní španělské fráze zvládnout. Začít můžete třeba pozdravem Hola!, prosbou Por favor, otázkami Donde es ... (Kde je ...), Quántos (Kolik), jmény zvířat - Oveja (Ovce), Cabra (koza), Vaca (kráva) - mají tu totiž v obchodech spoustu sýrů a jogurtů z mléka těchto zvířat, můžete si objednat kávu s mékem (Café con leche, por favor) atp.

Další vyprávění příště;-)